Rozdíl mezi OXOdegradabilními a BIOdegradabilními plasty
OXO plasty nejsou kompostovatelné
OXO degradabilní materiály a kompostovatelné materiály na bázi škrobu se zásadně liší způsobem rozkládání. Degradaci OXO plastů probíhá chemickou reakcí umožňující oxidaci polyetylénu. Do uhlovodíkových vazeb se díky aditivům1 dostává kyslík a narušená polyethylenová vazba je schopna dále biologicky degradovat. Proces urychluje teplota a UV záření, takže v kompostu může k degradaci následně skutečně dojít, ale nikoli podle podmínek normy, která stanovuje kompostovatelnost materiálů2. Ta totiž požaduje, aby materiál degradoval v prostředí kompostu do 90 dnů. U OXO plastů to nemůže být splněno. Rozklad u nich není primárně vázán na biologické procesy a přítomnost mikroorganismů, ale na chemickou oxidaci přidaného činidla. Pokud se do plastu přidá činidla hodně, aby se degradační proces urychlil, hrozí, že se tašky rozpadnou dřív, než se vůbec začnou používat. To by jejich prodejce moc nepotěšilo. Zároveň je téměř nemožné zaručit, že se podaří nadávkovat aditivum tak, aby degradace probíhala souběžně s kompostovacím procesem.
OXOplasty i BIOplasty mohou být potenciální hrozbou pro recyklaci
V České republice jsou díky husté síti sběrných míst plastové obaly z velké čísti recyklovány. Degradační činidlo představuje pro recyklaci riziko. Není totiž jasné, zda neovlivňuje kvalitu recyklovaného plastu. Podle firmy Symphony Environmental1, degradační činidlo kvalitu recyklovaného plastu neovlivňuje, neboť se jeho účinnost extruzí zruší. Tento argument ale vyvolává otazníky: recyklace plastů je proces obdobný jejich výrobě a aditivum v plastech zůstává i v jejich recyklované podobě. Proto se firmy, které plasty recyklují, aditiv obávají. Podle vyjádření dvou výrobců2 výrobků z recyklovaných plastů by chování OXO plastů ve výrobcích muselo být dlouhodobě testováno a to v řádech roků. V této chvíli by je, stejně jako biologicky rozložitelné plasty, firmy do recyklace nepouštěly. To ale znamená, že pokud by výrazně vzrostl podíl OXO tašek a sáčků, hrozí, že všechny polyetylenové tašky a sáčky, včetně těch bez aditiv, budou z recyklace vyloučeny, protože při třídění není čas zkoumat, z jakého přesně materiálu je taška vyrobena.
Bioplasty vyrobené na bázi škrobu nepředstavují pro recyklaci riziko, pokud je jejich využití směrováno do aplikací, u kterých se očekává, že budou při svém využití degradovat. Jedná se zejména o sáčky na bioodpad, směsný odpad, mulčovací fólie a pod.
Rozklad plastů nemusí být ekologický
Posuzujeme-li, zda je výrobek ekologický, vždy velmi záleží na tom, k čemu to vztahujeme.
V zemích, kde je zpětný odběr plastů na nízké úrovni, je urychlení jejich degradace přínosné, neboť sníží jejich viditelnost v přírodě. V tomto kontextu se OXO plasty jeví jako ekologické. Ekologické mohou být i v případě, že by se oxodegradabilní složka přidávala do materiálů, které dnes tradičně končí na skládkách, jako jsou odpadní pytle, lepicí pásky pro krátkodobé použití, či dětské plenky, které ve skládkách tvoří vytrvalé exkrementové konzervy. Při takto jasně vymezeném používání aditiv můžeme docílit toho, že nakládání s plasty bude ekologičtější. Ale pokud budeme v našich podmínkách vytvářet soutěž mezi OXO plasty a čistým polyetylénem či taškami ze škrobu, ekologický počin to rozhodně není. A nejspíš ani ekonomický. Veškeré plastové obaly podle zákona podléhají zpětnému odběru a měla by být proto zajištěna jejich recyklace. Cílenou degradací plastů tak přicházíme o cennou surovinu, jejíž hodnota dnes není dostatečně doceněna.
Výhodou BIOplastů vyrobených na bázi škrobu je, že jejich degradací se uzavírá životní i energetický cyklus a jeho celková bilance emisí i energie je vyrovnaná a není ztrátová. I zde je však nutné důsledně dbát, aby využití bylo maximálně efektivní a nenahrazovalo konvenční plasty v aplikacích, kde je to zbytečné, nebo dokonce nežádoucí.